xsd:string Ústava Rakouské republiky vymezuje procedurální omezení ústavodárce pro oblast jejího materiálního ohniska a zároveň zakládá v této souvislosti kompetenci Ústavního soudu. Dle rakouské konstitucionalistiky „jsou předmětem přezkumné kompetence Ústavního soudu spolkové a zemské zákony, a sice jak jednoduché, tak i ústavní zákony“.⁷ Z okruhu spolkových ústavních zákonů je tato kompetence vyvozována z ustanovení čl. 140 Spolkové ústavy, zakládajícího obecně kompetenci soudu ve věci kontroly norem, ve spojení s čl. 44 odst. 3 Spolkové ústavy, dle něhož celková revize ústavy, případně i revize částečná, žádá-li o to jedna třetina členů Národní rady nebo Spolkové rady, musí být schvalována formou referenda. Doktrína zastává názor, dle něhož Ústavnímu soudu přísluší posoudit, a to i formou aposteriorní kontroly norem, dodržení uvedené procedury z pohledu měnícího zásahu ústavodárce do „materiálního ohniska ústavy“. Mezi jeho komponenty přitom řadí zastupitelskou demokracii, spolkové uspořádání, liberální právní stát a dělbu moci.⁸ Svůj názor opírá i o právní názor Ústavního soudu Rakouska vyjádřený v rozhodnutích VfSlg. 11.584, 11.756, 11.827, 11.916, 11.918, 11.927, 11.972. Vycházeje z kritiky legislativní praxe, jež formou přijímání ústavních zákonů v oblastech materie jednoduchého práva obchází přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, dochází soud k závěru, dle něhož takovýmto postupem ústavodárce „nemůže směřovat“ k prolamování základních principů Spolkové ústavy.